Pamětníci vzpomínají.
Toulky Českou minulostí.
Připomeňme si několik událostí, které se staly v úseku mezi dnešní křižovatkou Na mýtě (dnešní kruhový objezd) a křižovatkou u Slavětína.
Před začátkem druhé světové války Němci obsazují bez boje Sudety a naši vojáci musí toto území opustit a přemístit se do vnitrozemí. V kopci Kominík nad Novým Ranskem jsou dodnes vidět betonové základy po stavbách pro vojenské účely.
Vojáci československé armády v pozoru před ubikacemi v kopci Kominík nad Novým Ranskem.
Koncem války sílí partyzánské hnutí na vysočině. 24.IV.1945 provedl štábní oddíl partyzánské brigády Mistra Jana Husa sabotáž v továrně na Starém Ransku, která po celou dobu války vyráběla dělostřeleckou munici a granáty pro německou armádu. Při zpáteční cestě, v prostoru mostu přes Doubravku na Novém Ransku došlo k přestřelce s jednotkou Todtovy organizace (Org.Todt byla pracovní složka armády, zajišťovala např. ženijní práce většího rozsahu, stavby mostů, dálnic aj.) která tam byla ubytovaná, při které byl zabit frontfuhrer Julius Budde. Na straně partyzánů je jeden těžce raněn.
Pamětní deska na Novém Ransku připomíná událost z 24.IV.1945.
26.IV.1945 v kopci Kominík poblíž cesty do pracháren je partyzány střelbou zasaženo nákladní auto ujíždějící na západ. V něm uhořel Obergefreiteri Grave a Grote a dále fraulein Fischerová která je pochovaná na katolickém hřbitově v Krucemburku.
3.V.1945 odjíždí oddíly Organizace Todt směrem na Plzeň.
V sobotu 5.V.1945 od Žďáru přes Krucemburk ustupuje oddíl němců v síle asi 500 mužů. Ve Ždírci dvě roty rozvíjejí útok od prodejny Pokrok (Bovys) proti bojovníkům u Dočekalovy vody (viz. níže) pod velením majora zbraní SS Tauschera. Díváme se na zahájený útok po 13.hodině, který je jištěn obrněnými vozidly od Nového Ranska.
6.V.1945 ve Slavětíně je vyhlášena povinnost kácet stromy přes silnici jako zátarasy proti ustupující německé armádě. Z bíleckých kasáren, které byly obsazeny našimi občany a partyzány je veden ústup do raneckých lesů velitelem Sašou Osmančikem. Před zátarasy u křižovatky na Slavětín zastavují auta obsazená němci. Partyzán znalý němčiny jde vyjednávat s německým důstojníkem který odmítá, je zastřelen samopalem. Pancéřové pěsti nezasáhly auta, proto pokračuje ústup do lesa. Slavětínští se vracejí domů, proti nim je vysláno jagdkommando Vlasovců z Krucemburku pod velením SS Rippera, které jich 13 zastřelí.
Ve dnech 7. a 8.V.1945 jsou silnice přeplněny ustupujícím wehrmachtem.
9.V.1945 v poledních hodinách jsou provedeny ruské nálety na Žďár, Krucemburk a Ždírec. Tím končí v našem kraji druhá světová válka. Do prostoru dnešní benzinové stanice jsou staženy tanky po německé armádě s plnou výzbrojí. Zpočátku je zde na stráži ruský voják s radiostanicí. S otcem chodíme mezi tanky na naší louku a s vojákem se snažíme domluvit. Po nějakém čase je stráž zrušena a tanky se mnohdy pro nás děti stávají i nebezpečnou hračkou. Za účelem získání střelného prachu likvidujeme dělostřelecké náboje.
Jednou jsme se vydali s kamarády až k mostu u Nového Ranska, kde jsme našli dvě asi tříkilogramové miny s nápisem ACHTUNG! Po částečném přečtení a také proto, že se k nám blížili tři větší hoši od Sobíňova jsme je uložili na zem. Když jsme přišli do prostoru dnešní benzínky, ozval se obrovský výbuch, který tyto hochy roztrhal.
Munice byla svážena také na vrátnici Pujmanovy továrny. I zde došlo k výbuchu když ruský voják hodil nějaký periskop na granáty. Tři vojáci zahynuli, pan Severa, Pujman byli zraněni a pan Souček přišel o nohu.
U prvního domku na Novém Ransku zahynula ruská dívka když za jízdy chtěla vyskočit z auta a byla přimáčknuta na strom. Je pochována v Krucemburku.
Jan Coufal Ždírec, kráceno.
Konec druhé světové války ve Ždírci a okolí.
Je květen 1945, konec války se blíží, od východu postupují Rusové, na západě jsou spojenci. V sobotu 5. května od Žďáru ustupují němci a to nás nenechává v klidu. Jdeme se s kamarády podívat ke Konzumu (Bovys) a zajímají nás projíždějící německé transportéry protože dělají největší rámus. Za transportéry pochodují roty ssmanů. Vyzbrojeni samopaly, kulomety a v každé rotě někteří nesou pancéřové pěsti. To pro nás již není tak zajímavé a říkáme si že půjdeme domů, stejně začíná pršet. Je krátce po 13. hodině.
Vtom důstojník ss dává rotám pokyny k zastavení a rukou ukazuje doprava a doleva. Vojáci okamžitě zalehávají a přískoky postupují vpravo po polní cestě k pile, druzí vlevo po Staré cestě (Liběcká), která tehdy byla spojnicí silnice na Německý Brod. (viz. níže) Ještě se za nimi díváme a pak se pomalu vracíme domů. Ale to již začíná střelba od Sobíňova, střely nepříjemně sviští a tak sehnutý vbíhám domů
Večer se dozvídáme co se stalo. Mezi Ždírcem a strážním domkem u "sedmnáctky" došlo ke střetu mladých hochů, kteří jeli na třech autech odzbrojovat němce do Ždírce s německým transportem jehož část jsme viděli útočit. Na našich autech z pracháren v Bílku jelo 30 hochů, rakušané kteří tam byli posádkou jim odevzdali zbraně bez boje. Naši jdou vyjednávat s němci, ostatní se rozvinují do luk okolo silnice. Při přípravě zbraně nešťastnou náhodou někdo vystřelil a němci okamžitě zahajují palbu. Navíc zrazuje a utíká samozvaný velitel, bývalý prvorepublikový důstojník Honický. Ostatní se brání a v nerovném boji padají. Některým raněným se podařilo zachránit. Ti co se vzdali, byli zastřeleni u strážního domku č.17. Někteří mrtví byli odvezeni do márnice v Sopotech, ostatní do Ždírce do hasičské zbrojnice. Padlých bylo 31.
Je neděle 6.V. a my se díváme zamřížovaným okénkem od silnice na padlé bojovníky. Na druhé straně zbrojnice stojí na stráži německý voják a nikdo se nesmí přiblížit.
Jan Coufal, upraveno, mapový základ kontaminace.cenia.cz.
Květen 1945 ve Ždírci.
Po šesti letech utrpení se konečně blížil konec války. Od 6. května stále vidíme od Krucemburku ustupující armády wehrmachtu v plné výzbroji. Rovněž byla ve Ždírci jeden den část armády Vlasova na koních, která rovněž ustupovala. V kopanině se nacházeli rumunští vojáci, kteří čekali na konečný den války. Ten přišel podepsáním kapitulace Německa 8.5.1945. V továrnách se přestalo pracovat, byl konečně mír. Radost našich občanů byla veliká. To jsme ještě nevěděli, co naši obec čeká příští den. Ustupující německá armáda zanechala dopoledne všechna auta a bojové prostředky na silnici (dnešní Žďárská ulice) a skryta v lesích ustupovala na západ. Bylo poledne 9. května 1945, středa. Ruska letadla provedla dva nálety na Ždírec a Krucemburk. Výsledek náletů byl pro naši obec zničující. 23 občanů zahynulo, jiní byli těžce a lehce zraněni. Dodnes nevíme, kdo dal rozkaz k tomuto nesmyslnému náletu, v době po podepsání míru. Večer již projížděli od Hlinska Rusové, jejich vítání nebylo už takové radostné po tom, co se zde odehrálo.
Jan Coufal 2008, kráceno.
Vzpomínky na poslední dny druhé světové války.
Když skončila válka, bylo mi 17 let. Vyučil jsem se u družstva Pokrok ve Ždírci jako obchodní příručí. Prodejna byla u silnice, takže jsme měli přehled kdo tudy jezdí. Od druhé poloviny dubna a začátkem května začali projíždět " Národní hosté", byli to němečtí civilisté, kteří kteří prchali před přibližující se ruskou frontou. Měli vozy tažené koňmi. Někteří se u naší prodejny zastavili, ale žádné jídlo jsme jim nemohli prodat, všechno bylo tehdy na potravinové lístky.
Rumunští vojáci ve Ždírci.
8.dubna přijeli do obce rumunští vojáci na koňských povozech. Měli jen pěchotní zbraně. Zajeli i do naší ulice (Květinová) a přespali tam. Něměli jsme z toho žádnou radost, protože cizí vojáci v noci pod okny, to nebylo nic pěkného. Ale ve zdraví jsme to přečkali. Hned po ránu odjeli a usadili se v lesíku Kopanině. Snad věděli proč. Naše ulice a v ní domky postavené byli při pozdějším náletu nejvíce poškozené nebo úplně zničené. Hned po ránu přiletěl ruský Kukuruznik - výzvědný letoun, který k nám poslal dvanáct bombardérů. V pravé poledne se otevřelo peklo.
S bratrem Milanem jsem byl na dvorku. V dálce byl slyšet hukot letadel. Maminka, která byla na verandě, na nás volala: " Hoši, pojďte domů, co kdyby stříleli." Poslechli jsme a to nás zachránilo. Bomby padaly kolem našeho domku, na zahradu dopadly čtyři, jedna nám zničila studnu, další spadla na dvorek, kráter o průměru 8 metrů končil na rohu našeho domku. Všude bylo plno prachu a řinčelo sklo. Cítili jsme, jak se domek nadzvedl, ale vydržel to. Na zdivu byly trhliny a eternit na střeše byl zničen. Nastěhovali jsme se až na podzim.
Kráter u domku čp.115 v květinové ulici.
U sousedů Novotných a Plašilů bylo slyšet volání o pomoc. Běželi jsme jim pomoci, ale moc jsme nemohli, poněvadž někdo zavolal: "Letí sem znova!" Utíkal jsem po cestě ven ze vsi ale to už znovu padaly bomby. Byl to šílený běh přes louky do Kopaniny. Nevěděl jsem kde je maminka a bratr. Potom všechno utichlo, ale báli jsme se, že letadla přiletí znovu. S několika sousedy jsme Kopaninu opustili, a přešli jsme k Doubravce pod vrbičky.
Odpoledne přeletělo menší ruské letadlo, shazovalo letáčky podepsané maršálem Malinovským. Byli v nich podmínky kapitulace pro německé vojáky.
Navečer jsme se s bratrem vypravili podívat se na náš domek. Byla to spoušť. Utkvělo mi v hlavě, jak maminka měla připravené těsto na buchty. Těsto přetékalo přes misku - buchty nebyly. Při obchůzce domky jsme uviděli díru v zemi a v ní kormidla nevybuchlé bomby. Rychle jsme zmizeli, báli jsme se že má časovací zařízení. Pak jsme šli hledat maminku, ukryla se v lesíčku. Bylo to radostné shledání. S maminkou jsme se vypravili přes louky do Krucemburku k tetě Stýblové. Navečer byl slyšet od Kohoutova hurónský řev, to přijížděly ruské tanky.
Také mě utkvělo v paměti, jak ráno německý voják přerazil pušku o betonový mostek, už měl dost vojny.
Rozhodli jsme se, že dopoledne půjdeme domů. Bylo to odvážné, na silnici se pohybovalo vojsko. Doma ve vsi už probíhalo rabování aut. Měl jsem první úlovek - dalekohled, cigarety, doutníky, polní telefon, později jsem našel jízdní kolo a kytaru.
Ruští vojáci odebírali zajatým němcům hodinky (Davaj časy). Vojáci z východu viděli hodinky poprvé v životě. Sotonův obchod ještě hořel- jediný požár po bombardování. Zajatí němečtí vojáci byli soustředěni na poli mezi silnicemi. První noc tam spalo 40 tisíc a druhou noc 30 tisíc vojáků. Pole bylo řádně pohnojeno. Škoda že nebylo k dispozici více filmu, bylo by více fotografií.
Vladimír Pelikán Ždírec čp.115, Václav Fidler, kráceno.
Poprava na Starém Ransku.
Vesnice Ždírec nad Doubravkou dnešních dob je středisková obec, s výstavnými domky a vysokými činžáky. Prochází tu silnice s důležitými křižovatkami.
9. května 1945 byly tyto silnice přeplněny ustupující německou armádou. Na některých místech se počalo několik malých skupinek vojáků zakopávat. Partyzáni, kteří sledovali bojovou situaci se spojili s nejbližším letištěm na Moravě, které již bylo v rukou Rusů a žádali o hloubkové letce. Chtěli, aby soustředěné německé vojsko rozehnali. Snad došlo k nedorozumění, nebo velitelství letiště nepochopilo žádost partyzánů. Přilétla bombardovací letadla, která po krátkém ostřelování z palubních zbraní sypala bomby. Většina hitlerovských vojáků vyskákala z vozů a rozutekla se do okolí, hlavně do raneckých lesů. Bomby zasahovaly rodinné domky ždíreckých a krucemburských osadníků. V krátké době zahynulo na sto obyvatel. Někteří zemřeli na následky zranění a jiní zůstali zmrzačeni. Němců padlo jen asi pět. Štěstím bylo, že několik bomb nevybuchlo. Ležely zaražené v zemi a asfaltu silnice. Trosky chalup; hořící domy; zasypaní lidé, pláč a nářek nad mrtvými, takový byl poslední den války ve Ždírci. Po devátém květnu ozbrojení civilisté prohledávali lesy a zajímali rozeběhlé Němce. Odváděli je do Ždírce, kde byl soustřed'ovací tábor. Občan Kotouč ze Starého Ranska zajmul a přivedl do vsi devět německých vojínů. V tovární kantýně měli přenocovat a ráno eskortováni do provizorního zajateckého tábora ve Ždírci. O zajatcích se dověděl partyzán zvaný Jožka, snad byl Srb. Dal si zajaté vyvést před budovu kantýny. Mezi ozbrojenými vojáky bylo i několik Rakušanů. Partyzán Joža k nim promlouval, mluvil o německých násilnostech, o tom, že mu Němci vyvraždili rodinu a vypálili jeho rodnou vesnici. Když domluvil, spustil do nich střelbu ze samopalu. Osm vojáků zemřelo hned na místě, devátého, střeleného do krku, našli ráno vykrváceného u potoka. Rusové, kteří se dostavili na místo popravy; přísně odsuzovali vražedný čin srbského partyzána. Mrtvoly vojáků byly odvezeny do Krucemburku a pohřbeny na hřbitově. Později tato vražda bezbranných zajatců byla vyšetřována Mezinárodním červeným křížem.
Karel Janáček "Soběnovský" Povídky z rodného kraje.
Zmařené životy na Novém Ransku.
Je po druhé světové válce. Kolem silnic na polích a lukách stojí nehybně opuštěná nákladní auta. Některá jsou ještě v pořádku, jiná zase ohořelá. Je jich desítky, ba stovky. Tanky nedávno rozsévající smrt s nehybnými pásy, kousek dále koňské povozy. Všude plno různé munice. V bednách i jednotlivě se povalují pěchotní· náboje, dělostřelecké granáty, miny, panceřové pěsti. Ježí se děla, kulomety, pušky, samopaly. Vše se válí tak, jak všechno vojáci při zmateném ústupu zanechali. Mezi tím vším pobíhají a pasou se zaprášení koně. Národní výbory organizují sběr. Vyčišťují se hlavně pole a louky od nebezpečných pozůstatků, aby lidé mohli pracovat znovu na svých polích. Trofejní materiál se hromadí na návsích, na okrajích cest a čeká na odvoz buď ke zničení, nebo do vojenských skladů.
Sběr odložených zbraní a munice.
V Novém Ransku v malém baráčku u Půjmanovy továrny je také složena sesbíraná munice. O tomto provizorním skladišti se dovídá ruský major. Vstupuje do domku a za chvíli vynáší dělostřelecký zaměřovač. Jen krátce si přístroj prohlíží a znovu se s ním vrací. Sotva vkročil po druhé do skladiště, nastává hrozný výbuch, demolující celý baráček. Kusy zdiva a rozervané majorovo tělo se rozlétávají na všechny strany. Tlaková vlna zabíjí dva ruské vojíny, bavící se nedaleko na silnici. Velký kámen drtí nohu místnímu občanu Jirkovi Součkovi a Půjman se Severou jsou zasaženi několika střepinami. Součkovi v nemocnici amputují nohu a ostatní dva zranění jsou brzy posláni domů, do domácího léčení. Tragicky zahynulí Rusové jsou pohřbeni v Křížové za katolickým kostelem.
K druhé tragédii dochází nedaleko Nového Ranska. V blízkosti mostu přes Doubravku u silnice na Ždírec je připravena k odvezení veliká hromada výbušnin. Je říjnová neděle 1945. Tři chlapci ze Sobíňova, Franta Smejkal, Karel Vacek a Jaroslav Pastorek, jdou do Zdírce na divadlo. Na mostě nad řekou se zastaví a když shlédnou svezenou munici, jdou se na ni podívat. Na vrchu pancéřových pěstí a různých granátů a střeliva leží veliká protitanková mina. Pravděpodobně některý z těchto třech chlapců neodbornou manipulací způsobuje strašlivou detonaci. Byl jsem mezi prvními na místě neštěstí. Spatřili jsme něco hrozného. Těla Vacka a Pastorka byla roztrhána na mnoho kusů a rozházena do vzdálenosti sto metrů. V trávě, po větvích vrb ležely, visely části obleků a zohavené, popálené kusy masa, končetin z jejich těl. U řeky v místě výbuchu jsme našli Smejkala s vypáleným obličejem. František Starý, obuvník ze Sobíňova, sebral pozůstatky dvou chlapců a uložil do jedné rakve. Do druhé položil popálené tělo svého synovce Frantíka. Pohřbili je všechny tři do jednoho hrobu na starém hřbitově u Sopot.
Karel Janáček "Soběnovský" Povídky z rodného kraje.
Ždírec v Květnu 1945.
Dne 8. Května 1945 byla rozdělena služba jednotlivým členům národního výboru a hlídky procházejí obcí a pozorují pohyby vojsk. Mladí hoši konají službu spojek. Pohyby vojsk se hlásí z pošty do okolních měst, jaké jednotky a kam se pohybují. Večer přichází telefonické varování, že jdou do Ždírce jednotky esesáků. Bylo doporučeno vytáhnouti prapory, neboť se chovají po cestě hrozivě. V noci nesčetné spousty vojska pálí dokumenty, z esesáků jsou děláni prostí vojáci. Plameny šlehají do výše korun stromů, je vyhlášeno stanné právo. Po 9. Hodině bude po každém bez varování stříleno. Němci berou všechny bicykly ze vsi a prchají. Ráno dne 9. Května panuje nesmírný zmatek na všech silnicích. Vozidla všeho druhu valí se sem a tam, vrážejí do sebe, padají do příkopů, jsou polévána benzínem a zapalována. Materiál všeho druhu je ničen, psací stroje, radia, vysílačky, telefonní aparáty, všechno možné jest snášeno na hromady, poléváno benzínem a zapalováno. Benzín ze sudů je vypouštěn do příkopů a do potoka.
Konvoj německé armády na Jeníkovské silnici před křížovatkou Pikulka.
Před polednem dvě zvědná ruská letadla zakroužila nad obcí. Od Nového Ranska je po nich stříleno. Němci se rychle zakopávají, připravují se k obraně. Letáky je vyzývají, aby zachovali klid, o kapitulaci se nejedná, zde se má vojsko až na další rozkazy zdržeti. Podepsán generál letectva Nehring. Však zanedlouho zahřmí motory bombardérů, Němci se rozprchnou a již padají bomby. Strašlivé výbuchy trhají sluch, domky se řítí, lid zděšen prchá do polí a do lesů, jiní do krytů, sklepů, kam se dá. Za chvíli další vlna bombardérů shazuje svůj náklad na vesnici. Další domy rozmetány, vzniká oheň. Stříkačka je prostřílena hloubkovými letci, je nutno použíti ruční. Hasiči obětavě přes krátery po bombách s nadlidským úsilím vlekou stříkačku k ohni a tu již třetí vlna bombardovacích letadel dokonává dílo zkázy. Je zničeno nebo poškozeno 80 procent domů. Změť trosek tarasí silnice a cesty, 24 mrtvých občanů jest vyprošťováno z trosek , ještě větší počet raněných a zasypaných ošetřováno a odváženo do nemocnic a k lékaři. Poslední oběti strašné války.
A po těchto hrůzách zase slunce se smálo na zničenou ves, k večeru projížděly už tudy první jednotky Rudé armády. Mezi nimi naši hoši, ponejvíce Slováci. Lidé zapomněli na všechna utrpení a hrůzy a objímali a líbali slavné molodce a teprve teď se plakalo. Byly to však slzy radosti. Konečně jsme se dočkali!
Když přejeli Rudoarmějci, zůstali jsme opět sami, ale to už jsme s němci nedělali nijakých okolků. Došlo na ně konečně! Kdo neodložil dosti ochotně zbraň, dostal.
Dne 10. Května ustupovala německá vojska z Moravy, sbírala letáky Nehringem podepsané a vítězoslavně jimi mávala. Budou se bránit! Není konec! Však od křižovatky jde jediný civil, od pasu odebral jednomu oficírovi pistoli a ostře velí : „Waffe ab! Alles waffe ab! Schnell!“ (Zbraně sem! Všechny zbraně sem! Rychle!) Tvoří se před ním ulička, němci poslušně pokládají zbraně na příkopy a jdou jako ovce do zajetí. Ve strachu drmolí : „ Herr komisar, was wird mit uns?“ (Pane komisaři, co s námi bude?) Kdo bude nalezen ze zbraní v ruce, bude na místě zastřelen! Bezbranní jdou do zajetí k Rusům. Strašlivý úděs zračí se jim v očích. „ Nein, das is unmoglich! Wo sind Amerikaner?“ „Hundertzwanzig kilometer, hier sind nur Russen!“ (Ne, to není možné! Kde jsou Američané? Stodvacet kilometrů, zde jsou jenom Rusové!)
Kapitulace nepřichází v úvahu ! Leták podepsaný velitelem pancéřových jednotek generálem Nehringem.
Do ruského zajetí! Není pro ně větší hrůzy. Budou-li je hned střílet? – Jen u koho bude nalezena zbraň, bude považován za banditu a zastřelen, jinak půjdou na Sibiř, odpracovat si škody které napáchali, a když budou dělat dobrotu, vrátí se po pěti letech domů. Mnozí si oddechli, že by to ještě ušlo. Za vesnicí někteří Němci viděli, že se před nimi něco děje, chtěli utíkat se zbraní do lesa. Na rázné zakřiknutí se všichni vrátili na silnici a to dokonce poklusem, jak jim jediný občan poručil. Uviděl-li dost malou ochotu, tvrdě vrazil pěst zdráhajícímu do zubů, až měl kotníky rozbité. Za to, že voják přerazil pušku o sloupek u silnice, sešvihal ho bičem, který vzal jinému vojákovi z ruky. A všechny ty tisíce vojska, ačkoli měli zbraně dosud v rukou, dívali se na to bez poznámky.
Za první den bylo odzbrojeno 22 000 mužů, druhý den přes 12 000 mužů, další dny už neměl kdo je počítat. Toto obrovské množství hlídali 4 civilisté a 2 Rusové. Nespočetné množství zbraní všeho druhu sváželi jsme po několik dní. Na uprchlé Němce v lesích pořádaly se hony, zatahovaly se leče jako na zvěř. Partyzáni bez dlouhých procesů v lesích je stříleli na místě. Jeden Jugoslávec denně hlásil, kolik jich dopadl se zbraní a kolik jich odpravil. Nebylo mu možno to zazlívat, neboť v lesích uprchlí byli esesáci po zuby ozbrojení a museli jsme mu být vděčni, že nás zbavuje Werwolfů.
I takto se tehdy utíkalo. Německý voják na vozíku taženém dvěma německými ovčáky projíždí Hlinskem směrem na Ždírec. Kdoví kam až tato podivná drožka dojela.
Chotěbořsko v národním odboji, Zdražil Ždírec, kráceno.
Bombardování Ždícce ndd Doubravou a Krucemburku.
Ze vzpomínek ždíreckých občanů.
Byl den po kapitulaci, den 9. května 1945. Od Žďáru, Hlinska, Chrudimi se valí dosud plně ozbrojená německá vojska. Na různých motorových i koňmi taženými vozidlech, tancích, haklech plno vojáků zaprášených s vytřeštěnýma očima, ale se zbraněmi připravenými ke střelbě, bezhlavě ujíždějí na západ. Vojáci opouštějí nepojízdná vozidla, někteří je zapalují, koně střílejí a jak mohou se chytají jiných automobilů.
Nepojízdná německá technika na křižovatce Pikulka v květnu 1945.
Ve Ždírci, kde křižuje několik silnic, je to nejhorší. Tu najednou před polednem zakrouží nad obcí dvě ruská letadla, která skropí silnice z palubních zbraní. Zanedlouho po jejich odletu zahřmí motory bombardérů. Padají bomby. Němci vyskakují z vozidel a snaží se spasit útěkem v polích a v blízkých lesích. Strašlivé výbuchy trhají sluch, domky se řítí, někteří lidé zděšeně prchají z vesnice, jiní se schovávají do sklepů a krytů, které si nedávno vystavěli, v očekávání toho
nejhoršího.
Přilétají další letadla a znovu shazují svůj smrtonosný náklad na Ždírec a Krucemburk. Mnoho chalup je rozmetáno, vzniká oheň. Stříkačka je rozstřílena při prvním přeletu hloubkařů. Přesto se snaží hasiči pomocí druhé ruční stříkačky požáry hasit. Třetí nálet dokonává dílo zkázy. je zničeno nebo poškozeno na 80 % obydlí. Změť trosek tarasí silnice a cesty. Dvacet čtyři mrtvých občanů je vyprošťováno z trosek. ještě větší počet zraněných je ošetřováno a odváženo do
nemocnic. Poslední oběti války!
Podle svědka Ladislava Starého, elektrikáře, který je vyslechl, partyzáni s Jirkou Starým požádali vysílačkou letiště na Moravě o hloubkové letce, aby střelbou z kulometů rozehnali Němce, neboť některé skupiny se počaly kolem Ždírce zakopávat a připravovat kulomety a děla k obraně. Byl k tomu vyzýváni letáky hitlerovským generálem Schornerem a generálem Lohringem.
Jak přiznal partyzán Starý, jejich výzva byla mylně pochopena a místo ostřelovačů přilétly bombardéry a ty nadělaly paseku. Naštěstí
hodně bomb nevybuchlo, neboť byly shazovány z malé výše.
Zahynulých německých vojáků bylo jen málo, většina jich utekla do Raneckých lesů. Trvalo několik dní, než od nich byly lesy vyčištěny. Při "čištění" lesů docházelo k násilnostem i vraždám na zajatcích. Nenávist, kterou vůči sobě zaseli okupanti, se obrátila proti nim. A pak byli mezi revolucionáři jednotlivci s máslem na hlavě a ti dělali nejhůř, aby zakryli svou kolaboraci s nacisty. V polích, v lesích, na hřbitovech je zakopáno mnoho německých válečníků zahynulých po skončené válce.Někteří sami spáchali sebevraždu, většina byla popravena.
Karel Janáček "Soběnovský" Historie o které se nemohlo mluvit. 2001
Okolnosti vybombardování Ždírce 9. 5. 1945.
Je poměrně známá věc, že 9. května 1945 vybombardovali Rusové Ždírec nad Doubravou a Krucemburk. Průběh bombardování, počet mrtvých a zničených domů se dá vyčíst v obecní kronice Ždírce, zde nic nového neobjevím. Raději bych čtenáři zkusil ždírecko-krucemburské neštěstí nastínit ve světle posledních válečných dnů v Československu a ukázal, že nešlo o jedinou podobnou událost. Možná bych ještě do diskuze přispěl zamyšlením, proč k tomu vůbec došlo.
Němci se plánovali bránit v českých zemích ještě celý květen a poté organizovaně ustupovat k Američanům do zajetí. Žili v jediné naději (ne nepodložené), že po konci této války nastoupí válka další – Západ proti SSSR, a Němci by svým počtem mohli Američanům pomoci. Jenže plány překazilo české povstání oficiálně započaté 5. 5. 1945.
Smysl povstání byl jednoduchý. Odzbrojit lokální jednotky okupantů a zajistit tak volný průchod osvobozeneckým armádám. Tento úkol se povedlo splnit poměrně dobře, ale nastala jiná, zvláštní situace. Německému frontovému vojsku (tj. vojákům držícím linii s Rusy u Brna) v síle asi 900 000 mužů najednou chybělo bezpečné zázemí a prvotní plán ústupu tak padl. Hned 6. 5. byl velením vydán rozkaz k ústupu hlava nehlava. To vyvolalo řetězovou reakci, o níž nás dějiny dnes učí.
Čeští povstalci byli možná schopní potlačit okupační jednotky, mnohdy špatně vyzbrojené, ale v žádném případě nedokázali zastavit prchající armádu (především 1. tankovou se spoustou pohyblivého železa a širokých, ostře nabitých ráží) s letitými zkušenostmi v boji na východě. Němci odteď chtěli pouze uprchnout, nikde se nezdržovat, a proto jakýkoliv odpor v místech, kudy projížděli, potlačovali s brutální a exemplární silou (známkou odporu pro ně byla i vyvěšená česká vlajka z okna).
Pro pohyb takové masy byla důležitá každá sjízdná cesta, o významných křižovatkách jako ždírecká Pikulka nemluvě. Přes Ždírec Němci utíkali směrem od Hlinska v Čechách a Žďáru nad Sázavou dále na Havlíčkův Brod a Chotěboř. Především cesta od Žďáru byla pro ně nebezpečná kvůli zvýšené aktivitě partyzánů v okolních lesích.
9.V.1945 18.00. Cesta přes náměstí v Hlinsku směrem na Ždírec. Autu wehrmachtu vaří voda v chladiči a zastavuje právě když je míjí první průzkumné jednotky Rudé armády. Ruské tanky už jsou nedaleko...
A co Rusové? Ti na náhlý ústup Němců reagovali bleskově. Započali Pražskou operaci mající za cíl osvobodit Prahu a během ní chtěli zajmout co nejvíce Němců. Stalin se totiž také domníval, že válka se Západem bude následovat (paradoxně Spojenci si toto zatím nemysleli). Ke zdržení ustupujících vojsk Rusové používali veškeré prostředky, včetně bombardování klíčových křižovatek jako byl Ždírec. Musím zdůraznit, že zde hrály roli pouze hodiny. Proto se například němečtí vojáci nechtěli zdržovat opravami porouchaných vozidel a vše poškozené či bez paliva odstavovali podél cesty.
Odstavená auta wehrmachtu na Jeníkovské silnici směrem k Pikulce (Žďárská). Příkopy okolo silnice a přilehlé louky jsou plné odhozené výstroje a výzbroje která je teď už k ničemu.
Kdo informoval o postupu Němců přes Ždírec Rudou armádu není dodnes jasné. Mohli to být partyzáni operující z babylonského lesa nebo odbojáři z okolí Svratky. Svratečtí prý informovali rádiem ruské velení o posunu německého vojska dále na západ, na Ždírecko.
Bezohlední Rusové stihli během 8. a 9. května 1945 vybombardovat na 50 obcí a měst, kde zemřelo kolem 1300 civilních obyvatel. Ždírec a Krucemburk v těchto počtech vycházejí „relativně dobře“, tedy jen v porovnání s například Hrotovicemi na Třebíčsku, kde vybuchla puma na náměstí uprostřed davu vítajícího přijíždějící ruské vojáky. Výsledek? 150 mrtvých na místě.
Ždírec měl též jedno štěstí v neštěstí. Z více jak 200 spadlých pum kolem 80 nevybuchlo. Ani to není omluva pro čin, který postupující Rusové provedli. Není divu, že když pár hodin po bombardování přijeli Rusové do Ždírce, nikdo je příliš nadšeně nevítal. Stalinovi to ale bylo jedno, zvládl z 900 000 Němců pochytat přes 800 000. Úkol splněn.
Michal Kamp, Sobíňov 180, fotografie archiv John.makaron.
Neštěstí s pancéřovou pěstí.
Při ústupu německé armády v květnu 1945 došlo v německém
autě projíždějícím po silnici od Lázničkových směrem k Pikulce, k odpálení "pancéřové pěsti" ...
Nevybuchlá hlavice pancéřové pěsti dopadla na bahnitou louku mezi vilkami Kolářových a Chybových. Šel jsem se tam ze zvědavosti podívat. Bylo mi tehdy 13 let. Přitom jsem vezl v kočárku ročního bratra Jaroslava a šla se mnou ještě jedna z mladších sester. Stal jsem se svědkem, jak si na louce pod silnicí tři kluci - můj kamarád Prošek, Ota Bartošíků a Slávek Švandů - kopali s hlavicí pancéřové pěsti. Ta pojednou explodovala, přičemž kromě těch kluků jsem byl několika střepinami zraněn i já. Když jsme přišli domů, německý důstojník, který tehdy bydlel u nás nad konzumem, zařídil odvoz nás tří sourozenců bryčkou ke krucemburskému doktoru Drbálkovi. Ten mě zrentgenoval, postupně vytáhl tři střepiny a ošetřil mě. Prohlédl i mé sourozence, ale ti naštěstí, hlavně roční Jarda, vyvázli bez zranění.
Pancéřová pěst bez hlavice s náloží nalezena ve Ždírci při kopání kanalizace..
Vzpomínal Ladislav Klepetko, zapsal Václav Fidler - Z historie Ždírce nad Doubravou (kráceno).
Zpátky doma, ve Ždírci.
Po tříletém odloučení s rodiči, na otrocké práci v Německu,jsem našel rodnou vesnici v troskách. Devátého května 1945, v poledních hodinách byla na 80 % rozbombardována. Několik desítek občanů při náletu zahynulo. Naše malá chaloupka, kterou otec s matkou tak těžko před válkou postavili, stála, ale krytina, okna, štíty byly zdemolovány. V naší chalupě, ve špajzce, byla zaražena nevybuchlá sedmdesátikilová bomba. Vyčnívala z ní jen horní část, asi deset centimetrů. Nábytek a zařízení domácnosti bylo výbuchy bomb v blízkosti stavení zničeno. Následky náletu by byly ve Ždírci mnohem krutější, kdyby letci bomby nepustili z malé výšky. Takto jich mnoho nevybuchlo a zarazilo se jen do země, tak jako ta u nás. Byli jsme všichni rádi, že jsme hroznou válku ve zdraví přežili.
Jedna z nevybuchlých bomb po vytažení ze země.
Hned po návratu z Německa, i když jsem se ještě dlouho cítil slabý, dal jsem se s rodiči do opravy chalupy. První a musím říct velice nebezpečnou prací bylo odstranění nevybuchlé bomby z naší spíže. Pyrotechnici měli práci jinde - nevybuchlých pum bylo ve Ždírci a v Křížové zapíchnutých ve vozovkách několik a ty se musely odstranit nejdříve a tak jsme se s otcem pustili do vyhrabávání nebezpečného tělesa sami. Věděl jsem, že nesmím udeřit na roznětku bomby. Pomalým odhrabováním hlíny se nám to podařilo. Když jsme tuto smrtonosnou věc nakládali na vůz občana Daniela, který ji potom odvezl za vesnici, kde již byly v Horním lese složeny tři další, všichni obyvatelé z naší ulice se vzdálili, neboť se obávali, že nám bomba exploduje. Naše ulice - nyní nese název Květinová - byla nejvíce postižena. V domech, které byly zasaženy pumami, zahynulo patnáct lidí!
Jaroslav Ressel Ždírec, Květinová čp. 117, zapsal Karel Janáček, Sobíňov
Nálet na Ždírec.
Je devátý květen dopoledne, slunečno a znovu jsme u hlavní silnice. Ústup Němců se stupňuje, a tak nás dospělí posílají domů. Němci a Rumuni opouštějí vozidla a utíkají do lesů, asi mají zprávy o chystaném náletu. Prosím otce, aby se mnou šel do Kopaniny, kde Rumuni rozdávají dětem kostkový cukr, který dostávám i já. Z jihovýchodu před polednem je dlouho slyšet zvuk letadel. Několik doprovodných stihačů střílí z palubních zbraní do Kopaniny, padají větve a vršky stromů. Vojáci nám posunky ukazují, ať se kryjeme za stromy. S otcem utíkáme domů, jsou tam mladší sourozenci s matkou. Zastavuji se u prvních domků a čekám na otce. Nad námi přelétají dvoumotorové bombardéry, za chvilku jsme doma na zahradě. Pan Carda z naší ulice utíká od obecního úřadu a volá na všechny "okamžitě k zemi". Matka nám dává každému polštář na hlavu. Od Krucemburku přilétají letadla, slyším další dávku z palubních zbraní přes eternitovou střechu u sousedů. Zatím je slyšet kovové zvuky odhozu pum a výbuchy v těsné blízkosti. Cítím tlakovou vlnu, jak s námi smýká. Když vše utichlo, zvedáme se, abychom utekli z tohoto pekla k potoku. Slunce je na chvíli zakryto kouřem a prachem. Vzápětí přilétají znovu letadla, zase zaléháváme, ale výbuchy jsou o 50 m dále. Po tomto druhém náletu s otcem zraněným od kamení utíkáme ven ze Ždírce. Na ulici vidím zraněného pana Cardu, který nás svým varováním zachránil. Jeho a sousední domky jsou v troskách. Na zemi leží zabití koně. Přelézáme trosky, elektrické dráty a ráz rozštípaných fošen. Přes ulici ke hřišti jdeme podél plotů. Krátery jsou přes celou šíři ulice. Večer se vracíme domů. Starší sourozenci vyprošťují zabité a zraněné z trosek. Večer přijíždějí Rusové od Hlinska a vidí tu zkázu, kterou provedli. Částečnou odpovědnost za nálet dávají přítomní partyzáni veliteli Pich-Tůmovi, když Vojnův Městec volal Rusům k bombardování Ždírce. Ve stejný den byl proveden nálet na Velké Meziříčí, Bíteš, Křižanov, Žďár a Krucemburk, pravděpodobně již modernějšími letadly"PETLJAKOV" ...
Coufalovo čp.104 zpoloviny zničeno zásahem letecké bomby 9.V.1945.
Jan Coufal, Naše Noviny 2006.
Vzpomínky na nálet.
9.května 1945 za poledne přeletěly nad Ždírcem dvě stíhačky. Vzápětí jsme uslyšeli dupání a zmatek na ulici. Šla jsem se podívat a uviděla německé a rumunské vojáky, jak utíkají ke Kopanině. Jeden na mě volal a ukazoval, abych také utíkala pryčz vesnice.Protože jsem měla zkušenost z bombardování v Brně, kde jsem byla do konceválky na práci v totálním nasazení, běžela jsem domů a nařídila našim, aby šli z domku a lehli si venku na zem. Sama jsem se ještě vrátila a zotevírala všechna okna. Potom jsem šla za našimi, kteří leželi na zahrádce v trávě, ale už jsem se k nim nedostala.Ozýval se hukot, nad Ždírec směrem od Sebranky přilétala letadla a viděla jsem zřetelnějak z nich začaly padat bomby. Tlakové vlny z výbuchů byly tak silné, že jsem se mezi dveřmi nemohla ani pohnout a dojít na zahrádku. Stála jsem tam jako přikovaná.Když se to přehnalo, běželi jsme všichni přes Kopaninu k Doubravce, kde jsme zůstali do večera, protože se čekaly další boje.Všude okolo byla spoušť a krátery, ale našemu domku, třebaže byl dost poškozený,se to nejhorší naštěstí vyhnulo. Také všechna okna, na rozdíl od sousedů, zůstala celá.
Čp.157 v Mírové ulici bezprostředně po náletu.(1945)
Václav Fidler: Z historie Ždíreckých domů, vzpomínala Bohumila Charvátová z Čp.157 (*1925)