Tragický střet 5.V.1945 u Dočekalovy vody.

Tragický střet bojovníků ze Sobíňova s ustupujícícími jednotkami německé armády u Dočekalovy vody před Ždírcem dne 5.V.1945.

 Po hladkém odzbrojení posádky muničního skladu na Bílku, kde sloužili většinou vojáci rakouské národnosti  kterým se již bojovat nechtělo a získání většího množství zbraní byly vyslána tři nákladní auta s dobrovolníky ke Ždírci, kde měli být odzbrojeni němečtí  vojáci ustupující od Žďáru a od Hlinska přes křižovatku Na pikulce směrem k Brodu a Chotěboři. Na rozdíl od strážních a týlových jednotek na Bílku byl konvoj u Ždírce tvořen bojovými jednotkami  Wehrmachtu i SS, které si stále držely svojí vysokou bojovou morálku, nehodlaly se nechat odzbrojit a za každou cenu se chtěly dostat do amerického zajetí. To chlapci a muži a ze Sobíňova povzbuzeni snadným převzetím skladu a kasáren na Bílku neočekávali a mnozí z nich za to zaplatili tím nejdražším - svým životem.

Na tento pohnutý den vzpomíná ve své knize Za svobodu jeden z přeživších bojovníků, tehdy sedmnáctiletý Karel Janáček ze Sobíňova:

"Kdo se hlásí dobrovolně, pojedem odzbrojit Němce do Ždírce!" Nastupte všichni kdo máte zbraně, kdo nemá, bude nosit zásobníky ke kulometu a pomáhat kulometčíkovi! Nevojáci zůstanou zde!
Mačkají se nadšenci, krev se jim v žilách vaří, každý jen má touhu být na autě, aby mohl jeti. Mladé chlapce nikdo neudrží. Čtyři s kulomety a třicet s puš­kami, někteří zásobníky v rukou - na čtyřicet chlapců a mužů se vecpalo do prvého auta. V dalších dvou autech hlavně cizí, v prvém většinou so­biňováci.

JEDEME!

Jedeme, dostal jsem se mezi ně i já i bratr! Jedeme - ne letíme, sláva nás žene. Hladké vítězství v muničním skladu a posádce na Bílku, kde jsme odzbrojili několik set vojáků. Půjde to bez rány i ve Ždírci? Taková slova slyším kolem sebe, lidé na Bílku na nás mávají, volají, mnozí na autě pušky vysoko zdvižené, mávají čepicemi, odpovídají na pozdravné výkřiky. Přijíždíme k malochýnské cestě, auto zastavuje, z auta vystupuje rolník Ondráček z Malochýna. Jedeme k Sobíňovu, tam kolem silnice plno lidí, Sláva Jelínek hází své matce čepici, nepotřebuje ji, neboť na jeho hlavě je německá přilba. Lidé mezi sebou si ukazují na posádku auta. Jsou to naši hoši' Kam jedou?

Plánek bojiště u Dočekalovy vody od pana Karla Janáčka.

Dojíždíme k přejezdu dráhy, ke strážnému domku č. 17, do cesty se nám staví Láďa Pěchů a Mirek Elichů, kteří zde stojí jako stráž od par­tyzánů. Volají: "Zastavte, zastavte, u Ždírce je transport Němců!" Musí uskočit, řidič nezastavil - už je vidíme, stojí na kopečku nad "Dočekalovou vodou". Je zle - vpředu bouchají na kabinu, nepomáhá to, křičí, Emil Dvořák vystřelil - konečně brzdí - ale již jsme na necelých 200 metrů od transportu. Co teď, jak to dopadne - vzdají se ? Auto zastavilo, vylézáme z vozu, stojíme nerozhodně za autem, velitel št. kap. Honický se hádá s Emilem Dvořákem, Emil mu vyčítá - proč nechal zajeti tak blízko?­ on praví: "Já jsem velitel, já vím, co mám dělat!"

NEROVNÝ BOJ

Německý transport stojí proti nám, vidím vpředu obrněné auto, za ním několik fasuňků s koňmi. Naši, Emil Vepřovský, Jiří Kafka, Olda Joska, Tonda Kadlec mají v ruce bílý šátek, jdou proti transportu vyjednávat. Veli­tel Honický utíká k Sobíňovu, prý pro posilu! Zrazuje! Jsme bez velitele!

Je hrozivé, zlověstné ticho!Někdo konečně vykřikne: "Rozviňte se do palebného postavení!" Nastává pohyb, bratr na mě volá: "Podej mi kulomet, který je ještě na autě!" Podávám mu jej, sám beru do rukou zásobníky. Bratr Josef skáče napravo do luk, já jdu pomalu na levou stranu kolem meze do polí. Pomalu jdu kolem meze, dívám se, co se na silnici děje. Tam jdou naši parlamentáři, proti nim německý důstojník, s ním pokrajnicích několik vojáků jako doprovod.

Dvacet metrů ode mně je s kulometem Starý, volá na mě: "Janáčku, pojď ke mně"' Jdu, ale v tom vidím na silnici jak německý důstojník zvedá ruku - mávne jí- ještě vidím jak skáče do příkopu. Na jeho povel se vojáci rozletěli do úvozu, který vede na Nové Ransko. Ještě v běhu střílejí ze samopalů. Z pancéřového auta štěká těžký kulomet.

Emil Vepřovský a Tonda Kadlec se hroutí mrtvi k zemi po prvních výstřelech, s nimi na afaltovou silnici padá šátek - bílý šátek parlamentářů. Jirka Kafka se skokem zachraňuje v příkopě, Olda Joska vystřeluje plnou dávku ze svého samopalu do předních Němců, poté hledá kryt za mostkem. Vybuchuje granát vržený jedním vojákem, který neškodně roztrhává zemi na pokraji louky. Z auta kabiny otevřenými dveřmi vypadl řidič Mergl, zvedá se, drží se za břicho a rychle utíká    k Sobíňovu, po několika skocích prohýbá se v zádech a padá na pokraji příkopu mrtev...

 Při první ráně jsem padl k zemi, plížím se kolem meze - pole končí, asi deset metrů přede mnou již v lukách je kompost, za ním se krčí čtyři naši. Starého již  nevidím, slyším jen jeho střelbu. Dostávám se ke kompostu, je nízký, ale kryje nás všechny. Přitáhl jsem zásobníky, jeden má kulomet. Pomalu ho staví na pokraj kompostu, počíná střílet!Přes nás létají střely, je vidět fosforově jak svítí! Několik metrů od nás napravo v poli praskají našich dva kulomety, pod námi Starého.

Tu umlká jeden kulomet napravo, druhý za chvíli též - padli - ptáme se jeden druhého - asi ano, nikdo se neplazí od kulometu, leží tam nehnutě. Zaměřili se na nás, kulometčík se k nám přimáčkl, přestal střílet, hlína nám létá do tváří, do kompostu jen střely prší. Vedle mě druhý vykřikne, hmatá si na ruku - nic zlého, jen škrábla, prostřelila rukáv, zaryla se do země, on ji vyhrabuje a dává si ji do kapsy a praví: "Nechám si ji na památku!" Kulometčík bere kulomet  "tady nemohu
být, postříleli by nás" a skáče přikrčen napravo, kde je menší hromádka hlíny na pokraji oranice. Znovu zalehává za kulomet. Dívám se nalevo do luk, tam
směrem k dráze ustupují naši, několik jich padá k zemi, raněni nebo mrtvi!? Rudolf Konfrštů běží ke Studenci, teď se zastavil u staré
nachýlené, o samotě stojící plané hrušky, obrací se a utíká přikrčen k náspu železnice.

Planá hruška v polích nad místem střetu, na silnici Ždírec - Sobíňov, vlevo místo zvané Dočekalova voda, úplně vpravo železniční přejezd u strážního domku č.17.

Padesát metrů od něho směrem na "Kožíška" rozeznávám svého strýčka Jana Janáčka a Láďu Dymáčka, lezou přitisknuti k zemi, ještě několik metrů a budou u kompostu - ano, šťastně se tam dostali'
Hovoříme mezi sebou, co budeme dělat. Jeden nalevo ode mne, má na sobě starou vojen­ skou uniformu, povídá: ,vstanem a zvedneme ruce! Což
nevidíš, jak naši padají, když se nevzdali, tak by nás stejně postřílelil" "Jsou to jistě esesáci!

Raději budeme ustupovat" odpovídám. Nalevo, několik kroků od našeho krytu, se plazí mladý muž v zelené hasičské uniformě, nikde
kolem něho žádný kryt. Tu ho spatřili. Drny kolem něho se zvedají - tu se bolestně nadzvedl, ale již ne tak lehce plazí se znovu - zase střely se zasekávají do

trávníku - najednou se křečovitě zvedne a zkroutí, ještě jeho ruce se zvednou a zase se zaryjí do země a pak se již mladé tělo nepohne. Padl !

Kulometčík přestal střílet, došly mu náboje. Mávne rukou a volá: "Ustupujte!" a sám kryt hromádkou hlíny plazí se s kulometem ze svého stanoviště. Když již není chráněn, přískoky ubíhá k Sobíňovu. Jsme čtyři, kolem nás se zvedají drny, hvízdají nad našimi hlavami střely, umírají kamarádi! Kdo se odváží do deště kulí jako druhý? Pozoruji, jak náš kulometčík uběhl asi padesát metrů. Rozhoduji se- padnu nebo projdu?

V mysli se mi střídají obrazy mého mládí, proč mám tak mlád zemříti­ v několika vteřinách proběhne mi vše jako ve filmu. Vyrazil jsem, přede mnou kulometčík. Uběhl jsem několik desítek metrů, střílejí po mně, kule hvízdají, plazím se čerstvě vyoranou brázdou, znovu se zvedám přikrčen. Hlína od deště napitá se zvedá do výše, když se kulka zaryje do země. Mírně prší. Přilba mi padá z hlavy, dávám si ji znovu, ale není čas ji přitáhnout, po pár skocích ji ztrácím nadobro. V tom jako když mě holí udeří, chytám se za levý bok, přede mnou několik kroků můj druh, padám k zemi, volám na něho: "Už jsem ji dostal!"

 Lehá k zemi, otáčí se, chce se pro mě vrátit, ale já se plazím, levou nohu táhnu za sebou. Když vidí, že nepotřebuji pomoci, běží dále. Dotáhnul jsem se k
"Sedmnáctce", krev se mi z boku valí. Tam ve strážnici Joska telefonuje - křičí, volá, prosí o posilu, o munici.

Jiří Janáček a Jiří Valenta mě berou pod paže a táhnou mě po pravé straně železnice kryti náspem. Kule narážejí do kolejnic, struha plná vody, ztrácím střevíce, Jirka mě znovu obouvá, přicházíme k železničnímu mostu vyhozenému do vzduchu partyzány, jsem již sláb, ztratil jsem mnoho krve. Dovlekli mě do starého konsumu v Huti, tam mě Máňa Stará ošetřuje, dávají mi napít kávy. Zima se mnou klepe, dávají na mne přikrývku, pokládají na
trakař, Jirkové se střídají a vezou mě domů do Sobíňova. Na rozcestí u čtvrti "Cikánky" jsou shromážděny ženy. Když mě vezou okolo nich, každá volá

svého manžela, já jsem celý zabalen, tak neví, kdo to je, vystrkuji hlavu a volám na ně: "Je tam zle, jsou mrtví. Schovejte se!"

Přiváží mě domů, matka vybíhá ze síně, na prahu spíná ruce a žalostně volá: "Tebe vezou raněného, Pepka přivezou mrtvého!" Ano, měla pravdu, Pepík v tu dobu, co mě přivezli, byl již mrtev. Byl střelen do hlavy, když ustupoval.

Situace na letecké mapě z roku 1953: je zde vidět později zasypaný úvoz k Novému Ransku kde zaujali pozice němci (z aut stojících před mostem u Ranska prošly po zahájení střelby další jednotky wehrmachtu úvozem na pomoc napadené koloně), za silnicí pokračuje cesta kolem plané hrušky směrem ke Studenci. Posily dorazily i ze dvou směrů od Ždírce, který byl tou dobou plný ustupujícího vojska - viz. vzpomínka  pana Coufala v sekci  Pamětníci vzpomínají/ Konec války ve Ždírci a okolí.

ww2collection4.webnode.cz/a9-kveten-1945-ve-zdirci/pametnici-vzpominaji-/

Karel Janáček "Soběnovský"  Za svobodu, John.makaron  upraveno, doplněno.

RUSKÝ PARTYZÁN

dle vyprávění  Jiřího Kafky, parlamentáře.

Když jsme došli k Němcům na vzdálenost asi 80 m, z pancéřového auta začal štěkat těžký kulomet. Přede mnou klesá mrtev Tonda Kadlec, napravo do příkopu Emil Vepřovský. Skáču nalevo do příkopu a přitisknut k zemi ustupuji zpět. Blízko příkopu na pokraji pole je hromádka hlíny, zalehávám za ni. Na silnici se náš řidič Mergl snaží otočit auto, ale v tom vyskakuje z ka­biny a drží se za břicho a po pangejtě ubíhá k Sobíňovu. Uběhl několik metrů, když se zlamuje v zádech a padá na pokraji silnice. Snažím se upravit palebné postavení, rozhrnuji rukou hlínu, abych mohl položit svůj samopal. V tom ale ucítím v ní palčivou bolest. Dostal

jsem ji, ale ne ze předu, ale ze strany. Němci se již rozvinuli až k Novému Ransku. Chtějí nás obklíčiti. Plížím se tedy k dráze a dostávám se až do výběžku lesa nad Studencem. Zde se setkávám s ruským partyzánem, který kryje ústup našich. Když se Němci rozvinuli půlkruhem až ke Studenci, ustupujeme dále do lesa a čekáme, až transport Němců pojede po silnici k Sobíňovu. Když se transport objevil jako smrtonosný had nad Sedmnáctkou, táhneme kulomet na pokraj lesa. Ruský partyzán se dívá dalekohledem, jsou od nás dobrých 300 metrů, podává mi jej - zalehává a již jeho kulomet se rozštěkal. Ruce se mi třesou rozčilením, nemohu seřídit ani dalekohled, ale přece vidím. Na silnici padá několik Němců a jiní přiskakují a házejí je do vozů a přikrčeni jdou k Sobíňovu. Stahujeme se rychle do středu lesa.

Les Kožíšky mezi Studencem a Sobíňovem odkud byl kulometem ostřelován německý transport postupující kolem strážního domku č.17.

Karel Janáček "Soběnovský"  Za svobodu, John.makaron doplněno.