Havárie parního Sentinelu Na kanále.

Bylo pondělí 4. září 1944. Pepovi a mně začíná týden odpoledních směn, vystupujeme na nádraží Ždírec- Krucemburk z poledního vlaku. Do fabriky na Starém Ransku nás čekají ještě asi 3 kilometry pěší chůze. Moc se nám při pondělku nechce, je teplo. "Pepo, dneska se asi svezeme, jsou tu naši se Sentinelem!"
Vzadu na place u vagónu tiše oddychuje parní nákladní automobil od firmy Josef Janáček, strojírna a slévárna Staré Ransko. Dnes ale šoféruje pan Dymák, jinak stálým řidičem je Láďa Pecků ze Ždírce. "Pane Dymák, vezmete nás na korbu"? Ptám se i za kamaráda Pepu Tichého ze Rváčova. "Ale jo, sedejte. "

U pana Dymáka Emanuela jsem býval "jeho" učedníkem, mám tak trochu protekci. Nyní pracuji v "horní dílně" u mistra Cempírka. Topič, kterého neznám, roztopil kotel (pod kotlem) a jedeme. Korba je vrchovatě naložena uhlím, my s Pepou zády dopředu sedíme na bednách, ve kterých mají muži různé nářadí potřebné k provozu parního stroje, např. hadici pro nasávání vody z rybníka atak podobně. Je tu i zásoba topiva . Bedny jsou pevnou součástí korby.

Parní automobil Sentinel.

Při odjíždění od vagónu (asi vůz stál blíž k vagónu) se utrhlo zavírání sajtny. Provizorně se to spravilo vázacím drátem. Máme zpoždění. Před nádražím zastavujeme , přistupuje do budky pan inženýr Jindra ,který právě přijel vlakem od Brodu. Sentinel se dává do chodu, Dymák přidává páru, ššššíšš, míjíme povoz tažený kravkama, také jede pro uhlí. Když tu náhle se krávy plaší, dávají se hot a zastavují o dřevěný plot před Hospodářským družstvem. Žena,která vůz a kravky řídí, leží na zemi podle plotu, ruku omotanou opratí a přední kolo jí zastavilo na dlani! Zastavujeme, konejšíme krávy a odstraňujeme vůz
z těla ženy, která vstává a lamentuje. Pan inženýr se jí představuje a ptá se po zdraví. Žena šťastná ,že se jí tak moc nestalo, sbírá bič, mává jím směrem k sentinelu a posílá nás s tím "hajzlem" do pekel.

" Tak máme další zpoždění ", ulevil si Pepa. "Ještě, že se té paní tak moc nestalo. Stejně bude mít asi ruku modrou!" Jedeme dál, ššššíšíší si odfukuje mašína. Míjíme Korejtkovu tkalcovnu, odbočujeme směr Hlinsko a na křižovatce u Lázničků se dáváme po kostkách vpravo na Krucemburk. Míjíme vlevo Sotonův koloniál, přejíždíme most přes potok, kde potkáváme další selský vůz s kravičkami. Vyhýbáme se mu větším obloukem , než tam u nádraží. Dymák musí na křižovatku ostrým rejdem a jedeme na Krucemburk! Ale co to? Řízení se zaseklo! Sentinel neposlouchá! Jede do protisměru! I já , který sedím zády dopředu na levém kraji korby najednou vidím, že se pod vůz schovávají bílé patníky z okraje silnice a sentinel se řítí z náspu do potoka! Nevím, jak jsem se ocitl za potokem. Za námi letělo uhlí. Nastalé ticho rozřízl srdcervoucí nářek, který se měnil v řev. Někdo je pod autem! Inženýr! Chtěl vyskočit , ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Přesto ho předek sentinelu zamáčkl do bahna . Kdo by se nebál o svůj život!  Zamáčklý v bahně pod takovou rozžhavenou obludou, kde hrozí popálení? Pára už ucházela pojišťovákem a trubkou u komína , manometr ukazoval na červenou čárku, na 15 atmosfér. Napadlo mne, abych zmáčkl ještě ten druhý pojišťovák. To byl hukot! Lidé utíkali od místa neštěstí, že prý to bouchne. V momentě tu bylo několik aut, měly hevery a tak se podařilo inženýra vyprostit . Byl odnesen do domu Růžičkových, kde  byl ošetřen přispěchavším panem doktorem Drbálkem a jeho ženou ošetřovatelkou. Obvázán byl také můj kamarád Josef Tichý ze Rváčova. Na lýtku nohy měl vyrvaný kus masa jako dlaň veliký. Asi o roh oplechované bedny, na které seděl.
Byl doporučen do nemocnice v Německém Brodě, kam jsem ho doprovázel.

Sentinel Janáčkovy strojírny v korytě Janského potoka.(1944)

Jeli jsme vlakem, Pepu to dost bolelo. Ve vlaku mi najednou povídá: "Ty, Mílo, tady ve Ždírci musel prolítnout  Prašivec! Okolo Studnických kopců na něj věříme. Ten jenom jedenkrát neuhodí, ale minimálně třikrát! A to bylo třikrát s tím sentinelem! Oni někdy jezdívají s ním i na Hlinsko. To víš, tam jsou kopce a to jeho ššššíšíššší Prašivce budí ze spánku. Proto se rozzlobil a uhodil! Třikrát!"  Píši raději velké Pé, abych ho nepozlobil!

Miloslav Bouška: Janáčkovi tovaryši a sentinel a také o mstě Prašivcově, Naše noviny 2/2001.

Foto archiv Václav Fidler.